jak žijeme…

Za pár dní to bude rok co jsem fotil pro HST v BIOCEVu a následně v ELI Beamlines. Akce pořádaná Obchodní komorou Švýcarsko – Česká republika, měla jeden z bodů programu konference v Biocevu také referát o situaci koronavirové nákazy v Číně. Dle mého pozorování celé konference to byl okrajový bod programu vedle zásadních referátů výzkumu a provozu centra. Následovala prohlídka centra a přesun do laserového centra v Dolních Břežanech, kde konference pokračovala s následnou prohlídkou laserové laboratoře. Tam bylo nutné se obléknout do ochranných obleků pro eliminaci prachu zaneseného do čistého prostředí laboratoří. Nikoho z účastníků v tu dobu patrně ani nenapadlo, že již za šest dní bude celá země vzhůru nohama a veškeré akce omezeny a zakázány. Že minimálně celý další rok až na pár týdnů budeme zkoušeni ze základních lidských vlastností a schopností se racionálně rozhodovat na základě vlastních zkušeností a zdravého používání té věci mezi ušima.

Mnohokrát jsem měl nutkání a mnohokrát jsem to i udělal, vyjádřit se se a hodnotit situaci a její příčiny. Čím déle situace trvá, tím více se mi daří pozorovat co možná nejméně zaujatě to, co se kolem děje. Na základě všeho, co jsem za těch více jak padesát zim prožil, s chladnou hlavou porovnávám vlastní zkušenosti s tím co se nyní ve zrychleném čase a zhuštěné podobě děje společnosti i skupinám lidí. Opravdu ne všichni zažívají totéž.

Jsem názoru, že to co je očím a uším k vnímání není to zásadní, čemu bych chtěl věnovat svou pozornost = energii. A už vůbec ne se tím nechat rozčílit = odevzdat tomu všechnu svou momentální sílu. Ač to vypadá, že tu situaci někdo cíleně řídí, jsem přesvědčen že ji tak maximálně využívá v domnění, že se na tom něco vydělá, když už to tady je. Ale skutečnou příčinu bych hledal v hlubinách naší kolektivní, dlouho potlačované stinné stránky. Něčeho co nechceme jako civilizace přijmout do svého běžného života. Jedním bude jistě SMRT a druhou NeMoc. Je toho jistě víc, ale zřejmě až v další řadě.

Zdá se že hlavním tématem přelomu roku 20 – 21 je nemoc. Stále dokola a ze všech stran probíraná. Jako společnost věříme, že nemoc do našeho života nepatří a pokud se najde někdo, kdo nás toho zbaví tak mu svou Moc nad sebou sama odevzdáme ať už dělá cokoliv. Dle mých zkušeností je nemoc a jakákoliv jiná situace kdy se nám nedaří, téměř stejná v tom, že je to informace o dlouhodobé ignoraci, že nežijeme jak je v našem vlastním vnitřním plánu – nastavení. Pokud se podaří a není to nikdy lehké, pochopit v čem je příčina, obtíže postupně zmizí – uzdravíme se byť třeba i za pomoci těch, kteří na sebe úkol uzdravovat vzali. Mám mnoho vlastních zkušeností a prožitků.

Pokud k pochopení nedojde nebo celou situaci ignorujeme, třeba formou jakou se to děje nyní tak viditelně, nesnáze – nemoc = ztráta moci nad sebou sama, graduje a opakuje se až do úplného vyčerpání a odeslání k opakovanému pokusu žít jinak – lépe.

Proto mi vychází jako omyl věřit, že opatření ještě k tomu zavedená někým jiným nejlépe shora, vyřeší a ještě k tomu trvale naše vlastní letité nepochopení základních přírodních zákonitostí jichž jsou naše těla součástí.

Vypadá to, že dokud v každém jednotlivci nedojde k uvědomění si sebe sama, tedy Kdo jsem a proč jsem tady nenastane žádná podstatná změna. Pozoruji zejména své nejbližší okolí, ale i to je celkem široká škála osobností, že ke změně dochází, patrně není vše hned vidět, ale posun uvnitř tam je a jestli bude stačit nějaké procento k tomu, aby se následně vědomí přelilo do celé společnosti, zdá se, že už se blížíme.

Těším se na den, kdy z nějaké instituce, která nyní hlásá opak, zazní jasný vzkaz, že odpovědnost za živost nese každý sám, protože si jej sám utváří tím jak k situacím, které prožívá přistupuje a tím pádem nemoci a nesnáze jsou pouhé informace – zpětná vazba od našeho nevědomí, co se nám nedaří. A že smrt je jediná přirozená cesta jak se odsud dostat a chvilku si odpočinout před další cestou s baťohem, který si plníme již v průběhu těchto dní a let spoustou těžkostí a závaží.

Tak na to se vážně těším, že se toho dožiju…

 

 

Čtěte dál

Předchozí